CZECH

Poem by Sholeh Wolpé
Translated from English to Czech by Radek Hasalík

sholehwolpe

Sholeh Wolpé (photo by Ken Pivak)

Ze světa rostou trnkové stěny

 

Vysoké, tuhé a ostnaté.

Zkus se dostat na druhou stranu

a riskuj divoké trní.

 

My, kteří jsme opustili domov v mládí,

dětství, které překročilo hranice a rozpoltilo se

tisíci zubatými jazyky,

kým jsme se stali?

 

My, kteří máme jizvy, které kvetou a kvetou

pod zahojenou kůží,

kam jdeme?

 

Ptám se sebe sama

je domov mým přízrakem?

 

Nosí mé spodní prádlo

úhledně složené v mé starobylé hrudi

zásuvek koupených před dvaceti lety?

Nebo hnízdo v mé blůze visící

z kovového ramínka, jež jsem chtěla vyhodit?

Je ztracen mezi řádky knih

uložených abecedně v jazyce

do něhož jsem se nezrodila? Nebo tady na okraji

toho oprýskaného poháru nechaného vzadu

dávno odešlým milencem?

 

Proč nám říkají cizinec,

jako bychom přišli z jiných planet?

 

Nesu semena v mých ústech, rostlinu

kurkumu, kardamom a mrňavé

aromatické okurky v této zahradě,

vodu s deštěm jim ždímám

z mých babiččiných písní.

Porostou, vím, proti

těmto trnkovým stěnám. Jsou kouzelné.

Mohou se prodrat něčím,

neprořezaným.

 

Opustila jsem domov ve třinácti.

Nežila jsem dost na to, abych věděla

jak nemilovat.

Domov byl Kaspické moře, rušné bazary,

aroma kebabu a rýže, páteční

obědy, pikniky v horských bystřinách.

Nikdy jsem neměla v úmyslu zůstat pryč.

 

Ale řekli přijď zpátky

a zemřeš.

 

Exil je kufr plný významů. Naplním

sto notesů čmáranicemi.

A když jsem vyřízená, hodím je do ohně

a začnu psát znovu; tentokrát

tetováním slov na mém čele.

Tentokrát, psaní pouze abych nezapomněla.

 

Lhostejnost je nakažlivá

jako společný chlad.

Plavu proti proudu, abych nakladla purpurová vajíčka.

 

Duchové naléhají a duchové jdou,

ale já píši pohlednice pouze do budoucnosti.

Co je přemístěný strom

než čas bytí

uzpůsobený k osvojení?

 

Říkají čerpej výživu této země,

ale podívej, jak mé plody visí ve spirálách

a voní starým notesem a krajkou.

 

Snad pouze v exilu duchové přicházejí.

Pláčou a bědují ve vratech chrámu

kde sedím na okraji rokle.

Ale i toto je klam.

 

copyright Sholeh Wolpé  2015